SLUNEČNÍ ZÁZRAK

 

Poprvé jsem navštívila Medžugorje v roce 1996, tehdy to bylo na 15. výročí denních zjevení Panny Marie. Bytost, která si říká "Královna míru" mne pozvala hned zkraje toho roku. Neměla jsem pas, ani peníze, ale všechno probíhalo hladce a v červnu jsem vyjela se zájezdem pořádaným Centrem Vérité. Jela jsem úplně sama, navíc s nemocnýma průduškama.

Bylo to krátce po kruté válce na území bývalé Jugoslávie, všude jsem viděla stopy po krutostech války a bylo to tak jiné, než co jsem viděla v televizi! Musela jsem plakat, nechápala jsem vůbec, proč ta válka byla a nechápu to doteď. Každá válka je z mého úhlu vnímání zbytečná.

Medžugorje bylo úplně jiné, Královna míru toto místo ochránila, hrůzy války se ho nedotkly. Medžugorje bylo přeplněné poutníky z celého světa, odhady byly kolem miliónu lidí. Nemůžu to potvrdit, můžu říci jen to, že nás tam bylo jako mravenců. Kam jsem se podívala - hlava na hlavě. Byl to zvláštní pohled například na kopec Podbrdo (místo prvních zjevení), na ty proudy lidí... Problém byl s ubytováním, pro náš autobus postě ubytování nebylo zajištěno. Přesto se Panna Maria o mé ubytování okamžitě postarala, ale to je na další vyprávění.

Byl to pro mne týden zázraků. Každý den jsem prožila několik zázraků. Právě v čase mé návštěvy byli v Medžugorje také Hilary Clinton a José Careras - mimo jiných dalších význačných osobností. Užívala jsem si setkání s otcem Slavkem Barbaričem i s otcem Jozo Zovkem (byl farářem v Medžugorje v době, kdy zjevení začala a byl krutě komunisty pronásledován a také vězněn). Setkání s vizionářkou Vickou bylo také úžasné, pak přítomnost na mimořádném nočním zjevení pro vizionáře Ivana na Podbrdu. Vystoupila jsem na Križevac, setkala se s vyléčenými narkomany z komunity Cenacolo, účastnila jsem se všech mší svatých, byla jsem přítomna na noční adoraci. V čase právě této noční adorace jsem byla svědkem posedlosti. Byla to neznámá žena, začala rušit adoraci výkřiky plnými zloby a nenávisti. Byla jsem příliš daleko, neviděla jsem to na vlastní oči - ale na vlastní uši slyšela.

Sluneční zázrak jsem měla čest vidět 25. června 1996, byl to poslední den mého pobytu na tomto požehnaném místě. Začalo to v čase poslední mše svaté, při pozdvihování. Lidé kolem mne se dívali na slunce, já nic neviděla. Všimla jsem si, že se lidé dívají bez slunečních brílí, tak jsem i já brýle sundala a podívala se. A vtom jsem to uviděla také! Do slunce bylo možné hledět bez slunečních brýlí, slunce neoslepovalo. Slunce velmi rychle rotovalo a měnilo barvy. Tak nádherné barvy jsem ani předtím ani potom již neviděla. Když bylo slunce červené, obloha kolem byla růžová, a tak jak se měnily barvy slunce, měnilo se i pozadí oblohy, obloha byla vždy ve světlém odstínu té barvy, jakou zrovna mělo slunce. Od slunce vylétalo něco, co bych mohla přirovnat k šípům nebo jiskrám, něco jako když létají jiskry od brusky... Také tyto "šípy" vylétávající z rotujícího slunce byly barevné. Bylo to úchvatné divadlo, nemohla jsem odtrhnout oči. Navíc to bylo spojeno se zvláštním vnitřním prožíváním, věřící tomu říkají "Milosti Boží".

 

 

 

 

Všimla jsem si, že ne všichni lidé ten zázrak vidí. Odhadovala jsem, že tak osm lidí z deseti vidí a dva nevidí nic. Pak jsem rotace slunce viděla až do západu slunce a na druhý den při východu - to už bylo v autobuse na zpáteční cestě, ale už bez toho vnitřního prožívání, jak se říká, bez těch zvláštních Božích Milostí, které padaly přímo do srdce a duše. Jsem stále za ten zážitek nesmírně vděčná. Na internetu je možné shlédnou celou řadu slunečních zázraků z Medžugorje, ale ani jeden se nepodobá tomu, co jsem viděla já.

 

 


Více zde: http://abundancia.webnode.cz/vzpominani/