ZEŠEDIVĚLA JSEM BĚHEM JEDNÉ NOCI

 

Je to už dávno, stalo se mi to v roce 1999. Je pro mne důležité vypořádat se s touto vzpomínkou a zavřít za tím dveře. Až dodnes jsem nebyla schopná vzpomínat na to bez toho, abych nebrečela. Tohle je definitivní tečka za největší prožitou bolestí v mém životě.

 

V tom roce jsem skončila s podnikáním, které bylo již dlouho ztrátové a začala pracovat jako uklizečka na radnici. Pracovala jsem pouze večer, čtyři hodiny. V té době mne již dlouho trápil nefunkční vztah s bývalým mužem a katastrofální finanční situace rodiny. Zkoušela jsem všechno možné i nemožné, jen aby se alespoň něco zlepšilo. V tomto roce jsem si řekla, že kdybych se chovala jako moje tchýně, že snad by se můj muž polepšil a všechno by mohlo být lepší. Byla jsem opravdu naivní. Já přece nedokážu imitovat chování druhého člověka, obzvláště ne mojí tchýně. Byla to žena - generál, všechno muselo jít po jejím. Všichni ji poslouchali a všichni ji milovali. Přesto, že byla generál, měla zlaté srdce.Já jsem ovšem nedokázala a stále nedokážu poroučet a prosazovat svou vůli. A tak jsem vzala rodinné finance do svých rukou. Manželovu výplatní pásku jsem nikdy neviděla, nikdy jsem nevěděla, kolik vlastně vydělává. Penízků bylo po čertech málo. Dělala jsem to tak, že například chleba jsem kupovala v jedné prodejně, cukr v další, a něco jiného zase v další prodejně. Jezdila jsem na kole a za den jsem někdy stihla i čtyři-pět prodejen. Dalo se tak něco ušetřit, ale stejně chybělo. Tak se stalo, že jsem měla na pět dnů pouhou padesátikorunu. Prosila jsem svého muže, aby si nepůjčoval, že to musíme do výplaty vydržet.

 

Večer jsem přišla z práce a na stole byly různé lahůdky - konzervy, káva, čokoláda v prášku... Nevěděla jsem, kde na to můj muž vzal, kde se to u nás vzalo. Bála jsem se, že si na to půjčil a řekla jsem mu něco, že kde se to vzalo, vždyť jsem ho prosila, aby si peníze nepůjčoval. On na to - už si přesná slova nepamatuji - že já všechno vím lépe, nebo tak něco. V té kratičké chvíli se něco stalo. Já fakt nevím co, ale cítila jsem tak strašlivou bolest... Něco se ve mně zlomilo, nebo praskla nějaká pružinka dlouho neúnosně napínána...V slzách jsem vykřikla, že kdyby se to stalo jemu (nevyšel by s penězi), stála bych při něm a pomáhala mu. Utekla jsem do ložnice a brečela a brečela. Byla to tak strašná duševní trýzeň, že se divím, jak jsem to mohla vydržet. Plakala jsem celou noc. Pak už jsem nemohla ani plakat, jen jsem bolestí vyla jako pes... Bylo to, jako by se mi dušička rozbila na tisíc kousků a každý ten kousíček bolel jako celá duše. Ale vypovědět ani popsat se to nedá, jak strašná vnitřní bolest to byla, co jsem cítila a prožívala. Nemohla jsem ležet, nemohla jsem sedět,ani stát, ani se procházet, nic nepřinášelo úlevu. Trošku snesitelněji mi bylo na kolenou, ztočená do klubíčka. Nevěřila bych, že tak strašlivou bolest je možné zažít a unést. A kolik slz je možné vyplakat! Když do pokoje nakouklo kalné ráno po protrpěné noci, šla jsem do koupelny. Ze zrcadla na mně hleděl někdo úplně jiný - nemohla jsem sama sebe poznat: Oči červené, do ruda vyplakané, oteklé jako i celá tvář, tvář nepřirozeně popelavá, celá oteklá, vlasy napůl šedivé... Zhrozila jsem se sama sebe a rozhodla se jít k lékaři. Bylo jasné, že do odpoledne se nedám do takového pořádku, abych mohla mezi lidi. U paní doktorky jsem vůbec nemohla mluvit, ta bolest mne mohla připravit o rozum. Podařilo se mi plačíce a naříkajíce vykoktat jen to, že nemůžu mluvit.

 

(Pauza. Už zase brečím.)

 

 

 

Tak jsem se uklidnila, sebelítost vyhodila do smetí a můžu pokračovat. Paní doktora mi napsala neschopenku na dva týdny a předepsala nějaké léky. Myslím že to byl Lexaurin, dala mi dvě balení. Doma jsem si vzala hned dva prášky najednou a zalezla do postele. Nechtěla jsem žít. Prosila jsem Boha, má-li mne rád, ať si mne vezme k sobě. Byla jsem věřící katoličkou a věděla jsem, že si nemůžu vzít život. Chtěla jsem obelstít sebe i Pána Boha a rozhodla jsem se, že nebudu jíst ani pít dokud nezemřu. Vždy, když jsem se probrala, vzala jsem si prášky - čtyři i pět kousků najednou. Prostě jsem se chtěla prospat ke smrti. Ve vzácných chvilkách, kdy jsem byla částečně při vědomí, jsem jen prosila za své děti, aby je můj odchod nezlomil a za Adélku jsem prosila, aby neztratila víru. Nevím, proč se mi to tehdy zdálo tak důležité, vždyť Adélka nikdy žádnou víru neměla.

 

Trvalo to tři dny. Nejedla jsem, ani nepila, jen prášky jsem si zapíjela kapkou vody přímo z kohoutku. Propadala jsem se do nicoty a pouze v té černé prázdnotě mi bylo dobře. Matně si pamatuji, že Adélka mi nosila k posteli horký čaj a studený odnášela. Zdá se mi, že jednou Adélka klečela u mé postele a brečela: "Maminko, neodcházej, neumírej..." Já jsem tak strašně toužila odejít ze života, že mi to bylo jedno... Adélce bylo tehdy 11 a půl roku. Třetí den k večeru přišla moje kamarádka, společně jsme chodívaly do kostela a do společenství na faře. Normálně k nám nechodívala, leda tak na pozvání. Věřím, že to bylo Boží řízení, že se u nás zastavila, protože ona netušila, v jakém stavu se nacházím. Zjistila, že již jsem dehydrovaná a doslova mne přinutila vypít doušek čaje. Tak jsem se pomalu a neochotně začala vracet zpět do života. Děvčata ze společenství mne přihlásila na duchovní cvičení s otcem Stanislavem na Velehradě a celý pobyt mi zaplatily. Byly to krásné tři dny rekonvalescence a já zjistila, že kromě mé maminky a Adélky přece jen někomu na mně záleží... Neumřela jsem, ale neměla jsem k tomu daleko. Moji synáčkové nic nevěděli, netušili, že jim reálně hrozí ztráta matky.

 

Z toho, co se mi stalo neviním svého muže. Bylo to neštěstí, nehoda, za kterou nikdo nemůže. Vždyť on mi v podstatě chtěl udělat radost, nic zlého nechtěl udělat. Nikdo nevěděl jak moc a jak dlouho již trpím. Byla to jen poslední kapka, kdy pohár utrpení přetekl. Ta poslední kapka mohla skanout kdykoli a jakkoli. Je sice divné, že mi nezavolal doktora a klidně by mne nechal umřít, ale není mou věcí soudit to. Možná se trápil a jen nevěděl co dělat.

 

Teď celou tuto vzpomínku formuji ve své mysli a představivosti do těžké cihly a tu cihlu hážu do řeky. Zavřela se nad tím voda. Už je to pryč.

 



Více zde: 
http://abundancia.webnode.cz/vzpominani/